Příběh (ne)konečného výběru nové fototechniky

Povím Vám příběh o tom, proč se na tomto mém webu více než 9 měsíců neobjevily žádné nové fotky. O několika zásadních fotografických dilematech, o skoro nekonečném výběru a jednom nerozhodném fotografovi (mě), jež od začátku věděl, co chtěl, jen nevěděl, že si to jednou skutečně pořídí.

Bylo nebylo, v prosinci minulého roku jsem nafotil poslední portréty s půvabnou Katkou a již tou dobou mi bylo jasné, že příští/tento rok bude ve znamení velkého výběru a pořízení takřka komplet nové fototechniky. Co si budeme povídat, jasné mi to bylo už mnohem dříve, jelikož ona low-end zrcadlovka, ze které jsem však pravidelně vymačkával maximum, mi nestačila už delší dobu. Ve stejném měsíci mi navíc odešel do věčných lovišť ostřící motorek mého setového zoomu. Tehdy se tudíž zdálo, že „velký nákup“ bude uskutečněn již poměrně brzy (jak naivní 🙂 ). A tak začal příběh takřka nekonečného výběru, který se protáhl až do konce srpna 2015.

Od začátku nového roku jsem tedy začal procházet e-shopy, pročítat specifikace a recenze, porovnávat fotky z konkrétních těl a objektivů na flickru a Megapixelu. Fotografii se věnuji už nějakou dobu, a tak jsem v podstatě věděl, co chci, nebo jsem to alespoň tušil. Pak jsou zde samozřejmě určité sny, čili modely, po kterých koutkem oka pokukujete, ale tak nějak víte, že blíže než na vzdálenost skla vitríny obchodu se k nim asi nikdy nedostanete.

Za tu převelice dlouhou dobu 8 měsíců jsem ostravskou pobočku Megapixelu navštívil tolikrát, že si mě zdejší skvělý personál dokonce snad i zapamatoval. Bodejť by ne, „už je tady zase ten nerozhodný blázen“, beztak si říkali 🙂 . Bohužel jsem byl nucen odmítnout i několik zajímavých focení a dobrých přátel, zkrátka jsem ale tou dobou neměl čím fotit. Tohoto mého schizmatu si navíc postupně začali všímat i přátelé a rodina, tedy lidé, kteří se jinak o fotografii hlouběji nezajímají. V posledních týdnech se hovory začínali podezřele točit okolo mého zájmu o nový stroj a větu „tak co, už máš nový foťák?“ jsem slyšel klidně i několikrát za den z úst různých lidí. Milé. A to je také jeden z důvodů, proč píši tento článek, rád bych všem čtenářům poodhalil, proč to tak dlouho trvalo a proč jsem si nakonec pořídil to, co jsem si pořídil. Navíc třeba tento článek také napomůže někomu, kdo nyní řeší podobná dilemata, kterými jsem si prošel i já.

Dilema první a poslední: APS-C VS Full frame

DX nebo FX? Pro neznalé – vše označuje to samé, tedy rozdíl mezi malým a velkým snímačem. Technické otázky, výhody a nevýhody zde dnes podrobně rozebírat nemíním. Řekněme jen, že Full frame označuje zrcadlovky nejvyšší třídy, profesionální stroje které vynikají v určitých technických a optických specifikacích. Samozřejmě ale mají také své nevýhody, mezi které bezesporu patří i cena, která je mnohdy více jak dvojnásobně vysoká oproti APS-C zrcadlovkám. To samé se týká také ceny objektivů. Vědom si všech plusů i mínusů jsem zkoušel FX tělo na prodejně a mé první dojmy nebyly nijak převratné. Ano, je to super, tělo je větší a masivní, „full frame look“ neboli prostor a jeho dynamika je super, ale ta cena?!! Za cenu jednoho těla (záměrně zde zatím neuvádím konkrétní typy, ale i na to dojde) můžu mít nejlepší APS-C zrcadlovku na trhu i s perfektním objektivem (nebo několika levnějšími objektivy). Napsal jsem si dlouhý seznam + a -, ze kterého nakonec APS-C vyšlo vítězně, co se kvantity + týče. Co však rozhoduje? Kvantita nebo kvalita?

Nyní však příběh trochu rozetnu a poznamenám, že průběh mého výběru připomínal sinusoidu, kdy na kladné periodě bylo DX a na záporné FX (nebo naopak?). Několik měsíců jsem byl rozhodnut pro jedno, po chvíli zase pro druhé. Jako na houpačce. Takto se to přelévalo vcelku dlouho, a jak to tedy dopadlo? Čtěte dále 😉

Dilema druhé: Nikon D7200 + Sigma 18-35mm f/1.8 DC HSM ART

Začátkem března 2015 představil Nikon dlouho očekávanou DX (APS-C) zrcadlovku Nikon D7200. Dlouho očekávanou zvláště pro mě, jelikož jsem od začátku tak trochu házel očkem po D7100, ale něco mi na ni stále chybělo. To něco z části přišlo právě s D7200. Po přečtení několika prvních recenzí se amplituda oné sinusovky (a jedna strana houpačky) vyhoupla k tomuto modelu. „To je ona!, tu chci!“, zvolával jsem, zírajíc do monitoru (dobře, trochu přeháním). Navíc mě zaujal velice výkonný objektiv Sigma s ohniskovou vzdáleností 18-35 mm a skvělou konstantní světelností f/1.8 („hurá, hurá, to je on, ten chci!“). Toto sklo jsem si tedy s D7200 vyzkoušel na prodejně a byl jsem opravdu velice mile překvapen. Kresba a ostrost byla na vynikající úrovni, hloubka ostrosti při takovémto ohnisku na DX těle překvapivě malá. Zkrátka jsem měl pocit, že jsem rozhodnut a už je jen otázka času, kdy si vystavím další zlatou krabičku na skříni.

Ze všemožných recenzí jsem se však současně dočetl o problému, kterým tento objektiv mnohdy trpí, a tím je front nebo back focus. Ano, lze ho trochu doladit v těle, pomoci USB docku nebo v nejhorším případě v servisu. Ale! Když si kupuji objektiv za 20 000 Kč, tak se mi jej nechce hned posílat do servisu, nechce se mi řešit další věci okolo a hlavně – chci se na něj vždy a za každých okolností spolehnout. Když jsem jej zkoušel na prodejně, měl jsem tu smůlu (nebo štěstí?), že daný model opravdu trpěl značným front-focusem, a to dokonce v takové míře, že na 18mm jsem nebyl schopen vyfotit ostrou fotku (ne, opravdu to nebylo mnou, ani světlem, ani panem prodavačem, kterého jsem tam fotil, ani raráškem, ani ničím jiným). Tato zkušenost mě ve spojení s narůstajícím počtem negativních recenzí natolik otrávila, že jsem opět značně znejistil. A 🙂 se proměnilo v 🙁

V té době jsem opět začal pomalu flirtovat s plným formátem. Když totiž po něčem skrytě toužíte, můžete použít záplaty, nahrazovat to něčím lacinějším, ale ono to stejně jednou vyjde na povrch a podlehnete.

Dilema třetí: opravdu nejít do Full framu??

Stále dokola mi v hlavě zněla tato myšlenka: „dobře, dnes si koupím nejlepší DX zrcadlovku na trhu (D7200), ale pořád mě bude hlodat myšlenka na Full frame a co když si za rok řeknu, že jsem byl pěkný blbec a nešel rovnou do něj?“.  Ta představa, že si koupím něco tak dlouho vytouženého a drahého a přitom ve výsledku vlastně nebudu 100% spokojený mě neustále dostávala. Představa, že si to skutečně třeba za rok opět rozmyslím a budu se snažit vše prodat a kupovat komplet novou výbavu mi také nebyla zrovna příjemná. V práci navíc dost používám DX Nikon D90 (údajně kultovní poloprofesionální model), který mě jen utvrdil v tom, že u DX už opravdu zůstat nechci.

Intenzivně jsem také cítil, že pokud zůstanu u malého, ač kvalitního snímače, tak se stejně nikam neposunu, co se týče technické stránky mé tvorby.

Jistě všichni tušíte, kam mířím, takže už nebudu dlouho chodit okolo horkého hrnce. Zrcadlovky s velkým čipem, který svou velikostí odpovídá políčku kinofilmu, mají mnoho výhod. Výtečné optické vlastnosti v čele s velice nízkou hladinou šumu a mnohem nižší hloubkou ostrosti. Jedná se zkrátka o nejvyšší fotografickou ligu a profi vybavení. O Olymp, ke kterému chce každý, kdo to myslí s portrétní fotografií vážně, nakonec dojít. V neposlední řadě se také jedná o určitou prestiž. Možná si řeknete, že je to hloupost a jde přeci především o výsledné fotografie. Z části máte pravdu, ale je také třeba brát na vědomí, že fotograf fotí nejen kvůli fotkám, ale také kvůli tomu samotnému aktu focení, který jej baví a naplňuje. Při zmáčknutí spouště zažívá nepopsatelné emoce. Je spojen s přístrojem, který ve svých rukou svírá, slyší zvuk závěrky, dívá se skrze něj na svět a je jeho věrným společníkem. Kdybych navíc přišel fotit svatbu s kompaktem, tak by mě asi moc lidí vážně nebralo … Ano, můj „Pros & cons“ seznam vyhrála DX zrcadlovka, co se počtu + bodů týče. FX měl plusů možná méně, ale o to kvalitnější. Nakonec jsem se tedy skutečně rozhodl pro Full frame a udělal jsem dobře.

Sny jsou od toho, aby se plnily

Již jsem tedy věděl, že chci Full frame a zároveň, že určitě nechci Nikon D610, který v mnoha parametrech vcelku zaostává i za D7200, jen disponuje velkým čipem. Pamatujete ale, jak jsem na začátku článku zmínil ten „vysněný model“? Tak pro mě to byl již od svého představení v září 2014 Nikon D750. Skvěle vybavená FX zrcadlovka, která je po D4S a D810 v podstatě třetím nejvyšším modelem Nikonu (Nikon Df je natolik specifický, že jej zde ani nepočítám). Vždy to byl pro mě určitý sen, o kterém jsem však příliš reálně neuvažoval. Jak ale řekla jedna má blízká kamarádka – focení je má vášeň a já si říkám „když už, tak už“. Jsem si jist, že v několika následujících letech určitě nebudu potřebovat nic lepšího, jedná se tedy o investici do budoucna a hlavně – mám jistotu, že zkrátka budu se svým společníkem/foťákem maximálně spokojený. Už nebudu pokukovat po jiném a uvažovat, proč jsem si tehdy nevybral něco lepšího a proč pořád trčím u malého snímače. Vstoupím do nového světa a začnu objevovat možnosti, které mi plný formát nabízí.

Dilema poslední: objektivy

Dobrá tedy, vyřešil jsem ten největší oříšek. Tělo bychom měli, ale co objektivy? Na výběr je takové množství. Nevybírám si však zrcadlovku ani objektivy poprvé, a tak tedy vcelku přesně vím, co chci fotit a co k tomu potřebuji. V poslední době mě velice baví fotky širokoúhlými světelnými objektivy s velice malou hloubkou ostrosti. Takže 35mm pevné sklo je jasná volba. No jo, jasná. Zde však vzniklo poslední dilema. Rozhodoval jsem se mezi Nikonem 35mm f/1,8 G AF-S ED (model pro Full frame) a skvělou Sigmou 35mm f/1,4 DG HSM Art. Oba jsem zkoušel a musím říci, že druhá jmenovaná je opravdu vynikající sklo. Zpracování a obrazová kvalita jsou na nejvyšší úrovni, která odpovídá mnohem dražším objektivům. Na druhou stranu však Nikon také nefotí vůbec špatně, a když jsem pečlivě srovnával oba objektivy na D750, došel jsem nakonec k závěru, že rozdíl bezesporu je, avšak neodpovídá finančnímu rozdílu bezmála 8 000 Kč, které bych si za Sigmu musel připlatit (v tomto případě trochu doufám, že jsem neudělal chybu a že brzy stejně nezatoužím po Sigmě). Navíc mi bylo jasné, že tak jako tak budu časem stoprocentně kupovat úžasné portrétní sklo Nikon 85mm f/1,8 AF-S G. Proč tedy raději nevzít peníze, které jsem ušetřil na Sigmě, trochu připlatit a koupit hned i „pětaosmdesátku“?

Svůj původní rozpočet jsem sice trochu překročil, ale nyní jsem vcelku dobře vybaven, jen posuďte sami: 35mm, 50mm (kterou vlastním už několik let a fotil jsem s ní už na DX) a 85mm, vše při světelnosti f/1.8. V budoucnu mě tedy čeká pravděpodobně „pouze“ investice buď do něčeho širšího nebo univerzálnějšího (světelný zoom od Tamronu např.?).

Závěr (ne)konečného příběhu a první zkušenosti s Nikon D750

Jako v pohádce, tak i v tomto příběhu o jednom nerozhodném fotografovi vše skončilo dobře. Princezna bude mít krásné nové fotky a žádný drak v pohádce ani nefiguroval, takže je zcela zbytečné se o něm zmiňovat. V době, kdy tento článek píši, mám doma D750 a výše zmíněné objektivy tři dny. Na nějaké přínosnější hodnocení je tedy ještě brzy. Nedá mi to však se s Vámi nepodělit alespoň o prvotní pocity, které mi vstup do „Full frame světa“ přinesl.

Jednoduše jsem unesen a nadšen. Naskýtají se mi nové možnosti kreativní práce s DOF a při vysokých hodnotách ISO. Obrazová kvalita je zvláště s Nikon 85mm f/1,8 AF-S G takřka brilantní. Neskutečně ostré fotografie, skvělá kresba a výborné podání barev. O dynamickém rozsahu nemluvě. Z prvních zkušeností s Full frame D750 v reálných podmínkách mám pocit, jako bych doposud jen poskakoval okolo králičí nory a až s tímto tělem jsem spadl jako Alenka do říše plné divů. Focení mě opět neskutečně baví, navíc se přede mnou otevírají netušené možnosti kreativní fotografické práce, což je velice motivující. Nelituji tedy jediné koruny a ani těch osmi měsíců, které mě asi měly k vytouženému foťáku dovést. Bližší zkušenosti třeba sepíšu zase někdy příště, nebo jen zkrátka sledujte mou budoucí práci zde na webu nebo Facebooku (případně na Google+). Každopádně jsem pochopil, že lidé tvrdící o FX tělech, že jsou zbytečná a že dnes již není mezi APS-C a Full frame velký rozdíl, skutečně neví, o čem mluví. Velikost snímače zkrátka nelze ničím nahradit.

(zdroj fotografií jednotlivých produktů: www.nikon.cz)